aneb jak (ne)pomůže spotřebitelům nový zákon o spotřebitelském úvěru

Je srdcervoucí, že na přešlapy našich zákonodárců jsme si již zvykli. Nicméně, dobře jsme udělali. Ukázalo se totiž, že samotná myšlenka ani nemusí být špatná, jde jen o provedení, které vyleze z diskuse ve sněmovně. A to je, milé děti, kámen úrazu.

Zákon o spotřebitelském úvěru, jenž vešel v platnost na "černý čtvrtek" 1. prosince 2016 spolu s řadou dalších "báječných a skvělých" pokusů, jak zlepšit společné fungování našeho státu, měl být původně reakcí na některé myšlenky EU. Jenže narazil na české poslance, kteří ho senátu poslali v hrůzu nahánějícím znění, a to nejen pro poskytovatele úvěrů a hypoték, ale i pro samotné klienty.

O co vlastně jde?

Majitelé hypotečních úvěrů mají od nynějška ze zákona právo kdykoli splatit zbývající část půjčky s tím, že každý měsíc před datem podepsání smlouvy má klient právo bez jakéhokoli poplatku splatit až čtvrtinu dlužné částky. Zvláštní výjimka platí pro tzv. těžké životní situace, jakými může být dlouhodobá pracovní neschopnost, vážné onemocnění nebo dokonce smrt. Když se něco takového přihodí, klient má možnost splatit celou zbývající částku kdykoliv a zdarma. To nezní špatně. Jenže...

Tento zákon způsobil to, že než vešel v platnost, poskytovatelé hypoték se mohli utopit v administrativě a nohy si uběhat kvůli změnám podmínek poskytování úvěrů, díky čemuž si hned získal vysokou "popularitu". A tomu přispěl i další jeho bod, totiž fakt, že všechny banky i nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry a hypotéky musí prověřovat klientovu schopnost splácet, čímž řada především nebankovních institucí přišla o jedno z lákadel - nepožadovat doložení příjmů. A co hlavně - mnoho klientů doložit příjem nemůže, alespoň ne v takové výši, jaký zákon (dle výše plánovaného úvěru - s ohledem na nutnost ponechání životního minima, atd.) určuje. Např. z brigád, byť jsou pravidelné, sotva někdo příjem potvrdí.

To ale není jediná věc, která způsobila potíže. Obhospodařování hypotečního úvěru vždycky něco stojí. Do nákladů jsou rozpočítány výdaje poskytovatele hypoték (platí samozřejmě pro banky i nebankovní subjekty), a to logicky na celé smluvní období. Takže jakékoli rozšiřování výjimek z obecného principu znamená ohrožení fungujícího ekonomického modelu. Jakákoli oficiální změna systému bohužel s sebou nese i své náklady, na které poskytovatelé zkrátka musejí vzít někde prostředky. Jsou tedy zcela logicky nuceni tyto náklady kompenzovat jiným způsobem, a proto je ve formě vyšší úrokové sazby ponesou všichni spotřebitelé. To mělo za následek zvýšení úrokové sazby, ač nechtěné. Takže, i když oklikou, obyčejnému lidu bude opět přitíženo, protože riziko, že splatí klient úvěr dříve, jsou nuceni poskytovatelé již zohlednit, tedy započítat do úroku. Proto jsme se dočkali zvyšování úrokové sazby, a to především ze strany bank! Ono právo bezplatně splatit půjčku dřív, není tedy ve skutečnosti výhodou, kterou možná naši zákonodárci plánovali.

Nejkrásnější na tom celém je, že EU takové podmínky po svých členských státech vůbec nepožaduje!

Nesplníš, zaplatíš

Aby se nový zákon nevyplatilo obcházet a vyjít tak vstříc klientům, kteří nemohou doložit černé na bílém dostatečné příjmy, si naši zákonodárci také velmi pěkně pojistili. V případě, že poskytovatel tyto podmínky nesplní, smlouva, kterou s klientem sepsal, se tímto stává neplatnou a klient může splácet v podstatě jak chce. Bez veškerých poplatků, úroků a časového omezení. To znamená, že díky tomuto paskvilu, který naši zákonodárci vymysleli, logicky budou muset banky či soukromé úvěrové společnosti toto riziko započítat do ceny úvěru. Navíc hrozí zmatky v podmínkách a s tím související soudní spory.

Výsledek? Klienti budou šťastní, když budou finančníci porušovat zákon. To jsme to dopracovali...

A ještě něco pro zasmání. Jako vždycky, když se u nás něco děje, nese to s sebou něco legračního. Dnes je to povinné poučení, které musí obsahovat každá smlouva a jež je skutečně komicky dlouhé.

Dopad

Tady ovšem veškerá legrace končí. Ač se to nezdá, tento zákon může docela pěkně zavařit celé české ekonomice. Vyšší úroky a nesmyslné nároky na bonitu klienta mohou zapříčinit, že si hypotéku bude brát méně lidí, což ale může mít za následek to, že bude horší dostupnost bydlení, a to může mít dopad i na hospodářský růst.

Na tomto zákoně je krásně vidět, jak se přehnaná regulace může nakonec snadno obrátit proti těm, které by měla naopak chránit!

Takže, přátelé legislativci, opět se vám to moc nepovedlo, jestli se nemýlím.